1897865_283006458513751_2114539342_n.jpg
Anunciatinky@email.cz

Líbí se Vám Blog?

Ano, líbí (69 | 97%)
Ne, nelíbí (2 | 3%)
Z Vůle Boží se v roce 2012 Alberionova větev rozrostla také do České Republiky . "Prozatím" se zde nachází jen jedna sestra.
995443_613435748686783_681991559_n.jpg

Institut Zvěstování Panně Marii - ANUNCIATINKY * ZVĚSTOVATELKY - IMSA- Istituto Maria Santissima Annunziata.

angelomaria.jpg
306050_389129574503752_1935182138_n.jpg
Jeho zakladatelem je Blahoslavený Giacomo (Jakub) Alberione Institut Zvěstování Panně Marii - Anunciatinky, zasvěcené ženy ve světě. Je to sekulární ženský Institut Annunziatine (Anunciatinky- Zvěstovatelky) jak jsou obvykle nazývány, zůstávají ve svém prostředí a ve své profesi, prožívají zasvěcení Pánu skrze evangelní slib chudoby, čistoty a poslušnosti po příkladu Marie, Panny z Nazareta. Dávají vlastní život do služeb evangelia, aby přinesly Ježíše Mistra všem lidem v duchu Paulínské rodiny.
Per informazioni - Informace

Istituto Maria Santissima Annunziata
Via Antonino Pio, 40 - 00145 Roma
tel. 06.540.96.70
fax 178.220.1620
email: imsa@tiscali.it
web: www.annunziatine.it
anunciatinky@email.cz
Přihlašte se k odběru novinek na stránkách

Životopis Bl. Alberione

Věren Božímu povolání
(navzdory okolní nepřízni)

Navzdory neutěšené situaci uprostřed první světové války se nová duchovní rodina následovníků Jakuba Alberioneho dále rozrůstá. V některých okamžicích to však vypadá, že s přibýváním nových členů stejnou měrou přibývají i těžkosti a protivenství. Zvláště v prvních letech fungování tiskárny socialisticky ladění aktivisté města Alby donu Alberionemu vícekrát vyhrožovali, že jeho podnik lehne popelem. A tak zvláště starší chlapci trávili v tomto období i celé noci na stráži, aby v případě, že se výhrůžky uskuteční, mohli co nejlépe a nejrychleji uchránit své mladší kamarády. Politické autority se sice neutíkaly k praktikám vyhrožování, nicméně ani jim nebyl vznik nové a tak prapodivné církevní instituce po chuti. Běžní lidé často předpovídali novému dílu brzký zánik. Co se týče kolegů v řadách kněží, ani mezi nimi neměl Alberione příliš mnoho příznivců.
Alberione se však nenechává odradit ani nepřátelským ovzduším kolem, ani nesnázemi, které s sebou nesla první světová válka. Má před sebou zcela jasný cíl: „Dům bude mít svého nadřízeného, který mu bude udávat jasný směr. Každý z vydávaných časopisů bude mít svého zodpovědného šéfredaktora. Později se pro starší žáky vytvoří noviciát. Dílo se rozšíří po celé Itálii, pak i do Evropy a do světa. Naše časopisy si budou po celém světě vzájemně materiálně, morálně i všestranně pomáhat. Našim cílem je dobrý tisk, žurnalistická aktivita. Naše aktivita bude sloužit církvi, papeži, křesťanské kultuře...“ – tak si to zapsal do deníku bl. Timotej Giaccardo, jeden z nejbližších Alberionových spolupracovníků. Tyto plány jsou prozatím jen vyjádřeními šéfredaktora čtyřstránkového diecézního týdeníků s nákladem 2600 výtisků, přičemž čtyři stránky týdeníku musely být pro nedostatek papíru během války zredukovány na dvě. Ekonomická situace tohoto periodika vypadala tak, že ani během dvou a půl let fungování se nepodařilo splatit počáteční dluh...
Jak je to možné, že Alberione uprostřed této neutěšené situaci mluví o vzkvétající řeholní kongregaci, která bude jednou působit v různých zemích světa? A oni nezkušení chlapci a dívky, kteří se s ním pustili do tohoto prapodivného podniku, mu nejen s důvěrou naslouchají, ale ochotně přinášejí veškeré oběti, s nimiž je spojen vznik nového díla zrovna uprostřed světové války! Nedají se odradit nedostatkem finančních prostředků, nekvalitní stravou, zdravotními problémy spojenými s podvýživou... A k tomu všemu téměř žádná podpora ze strany společnosti či samotné církve. Don Alberione si je však neochvějně jistý, že úspěch tohoto díla spočívá na dvou pilířích. Tím prvním pilířem je Boží vůle. Alberione ani v nejmenším nepochybuje, že Hospodin si přeje, aby se evangelium dostávalo k lidem i cestou tisku a jakýchkoliv sdělovacích prostředků, které společnost ještě vynalezne. Tím druhým pilířem je ryzost úmyslu na straně těch, kdo se tomuto dílu věnují. A zde je vždy na čem pracovat...
tecla-dvojfoto.jpg
Od „neškodného“ díla
(k řeholnímu společenství)

Don Alberione o své Typografické škole „Malý dělník“ v prvních dvou letech fungování nehlásal do všech stran, že se ze školní skupiny má stát řeholní kongregace a že se někteří z členů již brzy dají na kněžská studia. Dokumenty a osobní svědectví ukazují, že zakladatel poprvé explicitně vyjádřil svůj záměr založit novou řeholní kongregaci teprve 16. března 1916, když uváděl hlavní důvod, proč se on a don Giuseppe Rosa musejí rozdělit. Don Rosa usiloval především o to, aby se v Typografické škole vychovávali dobří řemeslníci – tiskaři, řeholní kongregace nebyla ani v nejmenším jeho záměrem, jak to bylo naopak Alberionovým cílem. Proč to tedy Alberione neřekl hned na začátku a předešlo by se nedorozuměním? Není vůbec nepochopitelné, že don Alberione v začátcích informoval o zaměření svého díla poněkud „mlhavě“. Jistá skupina diecézních kněží totiž na jeho iniciativu nehleděla s pochopením, a kdyby věděli, že se nezaměřuje pouze na „neškodné“ dobročinné aktivity, ale zakládá nový řeholní institut, zcela jistě by svou nevoli projevili i výraznějším odporem. Z téhož důvodu Alberione svým chlapcům v prvních letech doporučoval, aby se před diecézními kněžími a svými spolužáky seminaristy nechlubili příliš moc se svou úctou ke svatému Pavlu, která se v té době zcela vymykala zaběhlé zbožnosti.

8. prosinec 1917 je historické datum. Tohoto dne totiž první čtyři chlapci z Typografické školy „Malý dělník“ složili do rukou zakladatele Jakuba Alberioneho soukromé řeholní sliby. Tímto se nově vznikající dílo jasně definuje jako řeholní společenství. V tuto chvíli už Společnost sv. Pavla (toto jméno dostala nová kongregace až později) není sama. Již v květnu 1915 totiž don Alberione založil v Albě i takzvanou „Dívčí dílnu“ (Laboratiorio femminile). Tvořily ji ze začátku tři mladé dívky a zprvu se věnovaly ženským pracím (šití a jiné ruční práce). Připravovaly se však i na to, aby mohly vyučovat náboženství a též provozovat malý obchůdek s knihami a devocionáliemi, kde se měla samozřejmě prodávat i knižní produkce chlapecké Typografické školy. V červnu 1915 se k trojčlenné skupince připojila čtvrtá mladá žena – Teresa Merlová, která se o něco později stala generální představenou nové kongregace.

***

Víte, že jsme se rozhodly svěřovat všechny úmysly, která nám lidé sdělí v knihkupectví nebo prostřednictvím formuláře na webu, do přímluvy právě této sestry? Proto každých prvních devět dní v měsíci se společně modlíme „novénu“, v každodenní modlitbě ovšem nepřestáváme ani v jiné dny. Pokud se k nám chcete připojit a svěřit se do přímluvy této sestry, ať už v těchto prvních devíti dnech nebo kdykoliv během měsíce, zde je ona modlitba, která nás bude spojovat:

Nejsvětější Trojice, děkujeme ti za obdivuhodné dary světla, milosti a ctnosti, které obdržela sestra Tekla Merlová, a za to, že byla vyvolena a učiněna moudrou matkou a spolehlivou vůdkyní Dcer svatého Pavla. Na její přímluvu nám dopřej, abychom i my sdíleli její velkou lásku k Ježíši Mistru přítomnému v eucharistii, k evangeliu, k církvi a k duším, které hledala a kterým sloužila hlásáním evangelia sdělovacími prostředky až do úplného obětování se. Pane, je-li to v plánu tvé božské moudrosti, naplň také zde na zemi na této tobě oddané Dceři svatého Pavla svůj božský příslib: „Jestliže mi kdo slouží, Otec ho zahrne poctou.“ Oslav tuto svou věrnou služebnici k radosti církve a pro dobro mnoha duší a na její přímluvu nám dopřej, o co tě žádáme. Amen.
Sláva Otci, Zdrávas, Maria...
casa_paolina-tiskarna-pro-mlade-Otello-Scarpelli-3.jpg
Řád dřeváků
(Dne 20. srpna 1914 tři chlapci pod vedením dona Alberioneho zahajují činnost Typografické školy „Malý dělník“. To je okamžik, v němž jsme zanechali dona Alberiona v minulém díle.()

Ke čtyřem prvním klukům se záhy přidali další. V roce 1916, tedy po dvou letech, jich bylo již osmnáct. Větší skupina kluků i rozbíhající se aktivity však potřebovaly větší prostory. Don Alberione zakoupil dokonce nový tiskařský stroj značky „Export“, a tak se Typografická škola „Malý dělník“ musela přestěhovat. Ubytování a pracovní prostory se nacházely na dvou místech, takže kluci několikrát denně procházeli městem sem a tam, a to v každé roční době. V zimních měsících bylo zvykem chránit si obuv před promočením velkými dřeváky. Tyto při chození vydávaly charakteristické zvuky, takže si kluci z Typografické školy „Malý dělník“ vysloužili humornou přezdívku Řád dřeváků. Přezdívka však nebyla projevem nevole ze strany místních obyvatel, právě naopak. Lidé v Albě ke klukům přistupovali s úctou, ačkoliv jim nechyběla jistá dávka zvídavosti, která s narůstajícím počtem chlapců ještě rostla. Hlavním předmětem pozornosti a zvídavosti byla samozřejmě osoba zakladatele. Ve společnosti se o něm hodně diskutovalo: někteří vyjadřovali svůj obdiv, jiní naopak pochybnosti, nebo dokonce i pohrdání či hněv. Negativní postoj vůči Alberionovu dílu zaujímali především socialisté, kteří těžce nesli, že tento útlý kněz získal ve společnosti nezanedbatelný vliv s přístupem zcela opačným, než byly jejich ideje, a ještě k tomu strhával za sebou stále více mladých lidí.

Alberione prozatím nebyl ještě zproštěn svých povinností v semináři, kde byl nadále spirituálem a pedagogem. Proto uvítal, když se mu ke spolupráci nabídl don Giuseppe Rosa. Již brzy se však ukázalo, že ačkoli byl don Rosa oblíbeným kazatelem a aktivním knězem, jeho představy byly naprosto odlišné od vize, za kterou se chtěl ubírat Alberione. Don Rosa začal společně nabyté nemovitosti využívat pro zcela jiné dílo, než bylo Alberionovým záměrem. Plánoval zřízení útulku pro válečné invalidy a sirotky, což byla bezpochyby užitečná a bohulibá aktivita. Don Alberione měl však naprosto jasno v tom, že jeho posláním je formovat řeholníky, kteří by se věnovali tiskovému apoštolátu, takže jakékoliv další – byť sebelepší –aktivity by jej odváděly od vytyčeného cíle. Proto se don Rosa a don Alberione nakonec po bolestných vzájemných sporech museli zcela rozejít, aby se každý plně věnoval svému vlastnímu poslání.
alberione-s-prvnimi-chlapci-Alba-1917-1.jpg
Rodí se něco nového

Již rok společně putujeme po stopách Boží milosti a prozřetelnosti a sledujeme životní příběh bl. Jakuba Alberioneho. Tento cyklus vzniká jako naše „poděkování“ za 100 let existence Paulínské rodiny, které si přesně za rok, 20. srpna 2014, připomeneme. V tomto díle pochopíte, proč je za onen den zrodu považován právě 20. srpen.

Minule jsme byli „svědky“ kněžského svěcení Jakuba Alberioneho. Zanechali jsme ho v hledání toho, co přesně Bůh po něm žádá a jaké dílo mu chce svěřit. Don Alberione prozatím navazuje kontakty s různými řeholními kongregacemi – mužskými i ženskými – a poznává jejich spiritualitu. Zdá se, že největším zdrojem duchovní inspirace mu byla jezuitská spiritualita. Tovaryšstvo Ježíšovo mu imponovalo zejména pro svou disciplínu, vnitřní jednotu a soudržnost. Za nesmírně důležitou duchovní praxi považoval i každodenní rozjímání. Významným zdrojem inspirace byly samozřejmě i Duchovní cvičení sv. Ignáce.

Město Alba patřilo mezi ty živější severoitalské diecéze a zdejší kněží se aktivně angažovali v sociální i politické oblasti. Jednou z činorodých asociací, jejímž členem byl také mladý kněz Jakub Alberione, byla takzvaná Asociace pro dobrý tisk (Associazione della Buona Stampa). V režii tohoto sdružení bylo např. vydávání diecézního týdeníku Gazzetta d´Alba, založeného místním biskupem v roce 1882. Cílem časopisu bylo především informovat o životě diecéze. V roce 1913 byl šéfredaktorem týdeníku jistý don Gioachino Salenghe, jehož politické názory se u ostatních členů asociace nesetkávaly s příliš velkým pochopením. Prezident asociace se tedy rozhodl se souhlasem diecézního biskupa svěřit úkol šéfredaktora donu Alberionemu. Asociace pro dobrý tisk tímto krokem pouze vyřešila jeden menší problém. Jak se však postupem času prokázalo, tato navenek všední událost znamenala v životě dona Alberioneho zásadní krok na cestě uskutečňování jeho specifického povolání. Za necelé čtyři měsíce don Alberione uzavírá s Asociací pro dobrý tisk kupní smlouvu a ze šéfredaktora se stává majitelem týdeníku Gazzetta d´Alba. Asociace se tímto prodejem zbavuje nemalého dluhu a donu Alberionemu bezpochyby přibývají další starosti, avšak cesta k realizaci dávné touhy se rýsuje stále zřetelněji.

Jako majitel týdeníku již don Alberione není vázán povinnostmi k tiskaři, jemuž byla dosud svěřena technická produkce časopisu, a činí další rozhodující krok. 13. července 1914 žádá svého biskupa Mons. Re o povolení k zakoupení tiskařského zařízení. Žádost zdůvodňuje svým záměrem formovat dobré a horlivé apoštoly katolického tisku. Diecézní biskup není novou iniciativou nadšený, ale nezakazuje ji. Alberione tedy neotálí. 14. července si najímá prostory a po konzultaci s panem Carlem Ravinou, nejuznávanějším tiskařským odborníkem v Albě, 30. července kupuje tiskařské stroje značky „Marinoni“ a „Ideal“. Převážná část z investice činící šest tisíc lir je hned uhrazena. (Finanční prostředky získal Alberione především z odprodeje dědictví, které mu zanechal jeho kmotr.) Dne 20. srpna 1914 tři chlapci pod vedením dona Alberioneho zahajují činnost Typografické školy „Malý dělník“ (Scuola tipografica Piccolo Operaio). Nikdo ještě netuší, že se právě rodí nová řeholní kongregace – Společnost sv. Pavla –, která se již záhy stane první buňkou desetičlenné Paulínské rodiny.
Knězem.jpg
Knězem

Ti, kdo měli možnost poznat Jakuba Alberioneho během jeho studentských let, se shodli v tom, že mladý Jakub nevynikal obdivuhodnou pamětí ani neobvyklou inteligencí. Výrazným rysem jeho charakteru však byla výjimečná zralost a smysl pro odpovědnost. Tento dvaadvacetiletý student, který by si přece mohl v plné míře užívat mladické bezstarostnosti, však neusiluje o to, aby se co nejrychleji a nejsnadněji zhostil studijních povinností a mohl se oddávat příjemným chvílím při sportu či zábavě. Jeho nejhlubší touhou je stále hlouběji pronikat do tajů lidského poznání obsaženého ve filozofii, teologii či humanitních vědách vůbec. Touží vést všechny lidi k tomu, aby skrze odhalování pravdy dospívali k věčné Pravdě, která se člověku nabízí v osobě Ježíše Krista.
29. června 1907 konečně svitl den, na který se seminarista Jakub dlouho připravoval. Spolu s dalšími deseti spolužáky byl v katedrálním kostele v Albě vysvěcen na kněze. Kněžské svěcení však neznamenalo konec studia. Kněžská formace běžná v Itálii začátkem dvacátého století po svěcení ještě pokračovala studiem morální teologie. Mladý kněz Alberione kromě předepsaného studijního kurikula navíc v krátkém čase zvládl i postgraduální studium a v roce 1908 dosáhl doktorátu.
Jakubovým prvním kaplanským působištěm se stala vesnice Narzole nedaleko jeho rodiště. Ještě se však ani nestihl pořádně zabydlet, když ho diecézní biskup jmenoval spirituálem kněžského semináře. Biskupovo rozhodnutí muselo rozhodně vzbudit nemalé překvapení nejen u samotného adresáta, ale i u jeho spolubratří. Jakže? Čtyřiadvacetiletý novokněz má duchovně doprovázet seminaristy, mezi nimiž nechyběli ani starší, než byl on sám?! Biskup Re však nikdy nečinil unáhlená a nerozumná rozhodnutí a i toto se brzy ukázalo správným. Nový spirituál si brzy získal důvěru svých svěřenců a výborně zvládal i vyučování církevních dějin, čímž byl rovněž pověřen.
Jeho srdce však nepřestávalo tíhnout někam jinam. Nelze říci, že by neměl rád kněžskou službu ve farnosti. Nedá se tvrdit, že by ho nenaplňovalo duchovní doprovázení kandidátů kněžství či vyučování v semináři. Vůbec ne! Ačkoli se naplno věnoval všem úkolům, které mu byly svěřeny, v jeho srdci rostla nejasná, ale intenzivní touha po apoštolátu na zcela novém poli. Církev i svět potřebuje vzdělané věřící lidi, kteří budou šířit pravdu evangelia prostřednictvím kvalitního tisku!
Jak je patrné z Alberionových zápisků, již kolem roku 1910 se tato prozatím nejasná idea začíná stále víc konkretizovat. Alberione začíná vnímat, že nový projekt zaměřený na apoštolát tisku nemůže být pouze nějakou organizací či sdružením. Toto poslání si vyžaduje řeholníky a řeholnice, lidi zasvěcené Bohu, jejichž hlavním cílem bude úsilí o svatost. Apoštolát na tomto poli se nemůže řídit pouze firemní logikou a zákonitostmi podnikání. Musí být svěřen do rukou lidí, kteří milují Boha a usilují především o duchovní dobra. Zdá se však, že ta pravá chvíle ještě nenastala...
stema-1.jpg
„Rozevlátý kluk“ dospěl

Co však mohl mladý seminarista dělat pro církev a společnost nového století? Především dobře se připravit na své kněžské poslání. Seminarista Jakub tento úkol vzal nesmírně vážně. Ačkoliv nikdy nepatřil mezi „baviče“, nyní se stal ještě usebranějším a soustředěnějším. Jeho vášeň pro četbu dostala zcela jasný směr. Začal se věnovat literatuře týkající se církevních dějin a filozofie. Z Jakuba, „rozevlátého kluka“, se stal dospělý mladík, který si umí poručit, dovede dát svému životu řád i směr a vytrvale kráčí za svým cílem. Představeným albského semináře neunikly tyto zásadní změny a dne 8. prosince 1902 Jakub Alberione konečně obdržel kleriku a plně se zařadil mezi své spolužáky. Jeho smysl pro povinnost a věrnost povinnostem však pro Jakuba nebyly prostředky k dosažení uznání ze strany představených i vrstevníků. Jakub se věnuje svým každodenním povinnostem především pod Božím pohledem.

Teologická studia následující po dvou letech filozofie se skládala ze čtyř let dogmatiky a biblistiky a dvou let morální teologie. V prvním roce studia morálky byli seminaristé vysvěceni na kněze a byly jim svěřeny pastorační úkoly buď v samotném městě, anebo v okolních vesnicích, zpravidla v takové vzdálenosti, aby mohli do semináře dojít pěšky. Pokud byla farnost jejich působení vzdálenější, obvykle opouštěli seminář v sobotu odpoledne a v pondělí brzy ráno přicházeli zpátky. Přednáškám byly vyhrazeny dvě hodiny dopoledne. Zbytek času byl věnován individuálnímu studiu. Intelektuální růst tak do značné míry závisel na osobní zodpovědnosti jednotlivců. Nechyběl samozřejmě čas k rekreaci, který „kluci“ rádi využili k hraní fotbalu. Čtvrteční a nedělní odpoledne poskytovalo příležitost k delší procházce a seminaristé mohli navštívit okolní vesnice. Nezřídka přitom navštívili domov některého ze spolužáků a nechali se pohostit domácím jídlem. Jakub Alberione, který nebyl fyzicky velmi zdatný, se delších procházek neúčastnil často. Ve volném čase dával přednost četbě. V roce 1903 zaznamenal pozoruhodnou myšlenku: „Když se podívám, kolik hodin studuji, zdá se mi zcela nemožné stihnout ještě něco jiného. Když se podívám, kolik různých věcí dělám, zdá se mi nemožné, že ještě stihnu studovat.“

V semináři v Albě bylo zvykem, že do studentské praxe patřilo též vyučování katechismu v blízkých farnostech. Jakub Alberione vypomáhal s hodinami katechismu ve dvou farnostech v Albě. Nejvíc ho trápilo, jak málo věřící znali evangelium. Jen málokdo četl Písmo a mnozí byli dokonce přesvědčeni, že Písmo do rukou běžných věřících nepatří. Katolíci tak byli ve značné nevýhodě oproti protestantům, pro které byla Bible známým textem. V Jakubově srdci tak stále více rostla touha po tom, aby se Písmo stále více dostávalo ke křesťanským rodinám a aby i běžní věřící více četli a poznávali biblické knihy.

Na přiložené fotografii je znak, který vyjadřuje poslání Paulínské rodiny: (hlásat) Slávu Bohu a lidem pokoj.
giacomo-alberione-adorace.jpg
Rozhodující noc

Co se tedy v místní katedrále v Albě a v duši mladého Jakuba Alberioneho odehrálo v tu výjimečnou noc na 1. ledna 1901? Z autobiografických poznámek, které don Alberione v roce 1953 svěřil Paulínské rodině, můžeme rekonstruovat toto: Noc, která oddělovala předchozí století od toho současného, byla rozhodujícím momentem pro zvláštní misijní poslání a specifickou spiritualitu, z nichž se zrodila a žije Paulínská rodina. Po slavnostní půlnoční mši svaté v katedrále (Duomo di Alba) následovala adorace před eucharistickým Ježíšem. Seminaristé – studenti filozofie a teologie mohli zůstat, jak dlouho chtěli.

Jakub Alberione předtím pozorně přečetl výzvu Lva XIII. (papežem 1878–1903) k modlitbě za nastávající 20. století. Papež též mluvil o potřebách církve, o nových prostředcích, kterými se šíří zlo, o povinnosti postavit se špatnému tisku dobrým tiskem, oponovat špatné organizaci dobrou organizací, o nutnosti, aby evangelium proniklo k lidem, o sociálních otázkách…

Z hostie vycházelo zvláštní světlo. Alberione v tu chvíli ještě jasněji pochopil Ježíšovu výzvu: „Pojďte ke mně všichni…“ (Mt 11,28). Zdálo se mu, že rozumí papežovu velkému srdci, že chápe výzvy církve a opravdové poslání kněze. Bylo mu najednou jasné, že je potřebné stát se apoštoly dnešní doby a chopit se právě těch prostředků, které používají protivníci. Cítil naléhavou povinnost připravit se na to, aby mohl něco vykonat pro Pána a pro lidi nového století. Byl si jasně vědom své nedostatečnosti, avšak zároveň cítil: „Já jsem s vámi… až do konce věků“ (Mt 28,20) v eucharistii. Cítil, že u Ježíše v hostii lze načerpat světlo, posilu, útěchu, vítězství nad zlem. Mysl se mu ubírala k budoucnosti a zdálo se mu, že velkodušní lidé musí cítit totéž, co cítí on.

Modlitba po slavnostní mši svaté trvala čtyři hodiny. Jakub se modlil za to, aby se nové století obrodilo v eucharistickém Kristu, aby noví apoštolové uzdravili legislativu, školství, tisk, zvyklosti, aby v církvi ožila misijní horlivost, aby se dobře používaly nové prostředky apoštolátu, aby společnost přijala poselství encyklik papeže Lva XIII., zejména o sociálních otázkách (Rerum novarum z r. 1891) a o otázkách ohledně svobody církve.

Eucharistie, evangelium, papež, nové století, nové prostředky, nové pojetí církve, potřeba nových apoštolů – tyto skutečnosti natolik zaujaly mysl a srdce mladého Jakuba, že od této chvíle nepřestaly zásadním způsobem určovat jeho uvažování, jeho modlitbu, veškeré jeho úsilí a všechny jeho touhy. Jasně cítil, že musí spolu s dalšími udělat něco pro církev nové doby. A ideál, který se zpočátku rýsoval jen velmi nejasně, postupem času nabýval na konkrétnosti…
alberione-giovane2-1.jpg
Sám a černá ovce (navždy?)

Jak asi prožíval Jakub Alberione první měsíce v Albě, mezi novými spolužáky a novými pedagogy? Zcela jistě nebylo jednoduché přijmout roli „černé ovce“. Všichni kandidáti kněžství totiž nosili klerický oděv, pouze Jakub – přijatý do semináře v Albě prozatím na zkušební dobu – se mezi nimi pohyboval v civilu. Jistě se stalo, že si občas někdo neodpustil ironickou poznámku. K námaze spojené s adaptací v novém prostředí se přidružily i další starosti. Jakubova otce pravděpodobně trápily zdravotní problémy a tudíž i seminarista Jakub musel navzdory svým studijním povinnostem i v průběhu akademického roka vícekrát navštívit rodinu a připojit se k pracím na poli. V seminárních archivních záznamech totiž u Jakuba Alberione chybí údaje o některých zkouškách a kolonky vyhrazené pravidelným studijním poplatkům zůstaly prázdné.

Paradoxně, právě těžkosti často bývají tím, co lidi nejvíc spojuje, a nelehké okolnosti bývají vhodnou půdou k růstu opravdových přátelství. Takovým přítelem se Jakubovi stal spolužák Augustin Borello. Víme o něm velmi málo. Byl od Jakuba přibližně o půl roku starší a také jemu nebylo hned povoleno nošení klerického oděvu. Důvodem byla pravděpodobně jeho častá absence v semináři. Z rodinných důvodů, které blíže neznáme, musel i tento student vícekrát ročně cestovat do své rodné vesnice. Augustin, kterému nebylo utrpení neznámým, mohl být pro Jakuba opravdovým povzbuzením. Už brzy se však Jakub měl rozloučit i s touto lidskou oporou. Augustin vážně onemocněl, a jelikož omezené možnosti tehdejší lékařské vědy nebyly s to zachránit tento mladý život, ve svých 18 letech odešel na věčnost.

V zápiscích mladého seminaristy Jakuba je Augustin Borello jediným spolužákem, kterému bylo vyhrazeno označení „přítel“. Již záhy po Borellově předčasné smrti Jakuba uchvátil ideál, k němuž zůstaly již po celý život zaměřeny všechny Jakubovy zájmy, všechny jeho síly, schopnosti a všechen jeho čas – i ten, který by mohl věnovat běžným vztahům s kamarády a přáteli.

Tehdejší papež Lev XIII. rozhodl, že jubilejní rok 1900 má být zasvěcen Kristu Vykupiteli a nesmrtelnému Králi věků. Dekretem Urbis et Orbis z 13. listopadu 1899 bylo stanoveno, aby se na počátku i v závěru tohoto roku, tj. v noci mezi 31. prosincem 1899 a 1. lednem 1900 a též v noci mezi 31. prosincem 1900 a 1. lednem 1901 dle možností ve všech kostelích a kaplích slavila mše svatá s následnou eucharistickou adorací. O tom, jak prožil tento jubilejní rok seminarista Alberione, nemáme téměř žádné zprávy. Nevíme, zda nějaký významný moment utkvěl v jeho paměti. Zcela jistě však víme, že noc, kterou se tento rok uzavíral (31. prosince 1900 – 1. ledna 1901), navždy zůstane zapsaná v dějinách celé Paulínské rodiny.

***
alberione-a-chiesa-web-1.jpg
Vzácné setkání

Tou nejvlivnější osobností mezi pedagogy semináře se pro Jakuba Alberiona brzy stal don František (Francesco) Chiesa (1874–1946). Vyučoval filozofii, dogmatiku a morální teologii. Pro Jakuba se stal vzorem nejen intelektuálním, ale i duchovním. Don Chiesa se vyznačoval výborným vzděláním, pečlivostí v intelektuální práci, ale také smyslem pro povinnost, schopností dobře hospodařit s časem a láskou k modlitbě. V těchto charakterových rysech si byli Alberione a Chiesa hodně podobní. Některé jiné vlastnosti z nich však činily dokonalé protipóly. Mladý Alberione uvažoval prakticky. Kanovník Chiesa byl zas poetickou a uměleckou duší. Byl výtečný pozorovatel s dokonale rozvinutým citem pro detail. Nikdy by nečinil rozhodnutí, které by neměl důkladně promyšlené do všech důsledků.

Základem celoživotního přátelství mezi kanovníkem Chiesou a Alberionem však byla jejich opravdová láska k Bohu. Každý z nich však miloval Hospodina svým vlastním způsobem. V životě Jakuba Alberiona se láska k Bohu projevovala především aktivitou, odvahou a odhodlaností k jakékoliv oběti. Připomínal tak rytíře, který je ochoten obětovat svému ideálu úplně všechno a nebojí se žádného nebezpečí. František Chiesa naproti tomu v lásce k Bohu připomínal spíše zlatníka či malíře miniatur. Byl naprostým perfekcionistou. Neúnavně pracoval na neustálém zdokonalování i těch nejmenších detailů. Všechno, co čeho se pustil, dělal s obdivuhodnou péčí a pozorností. Kdyby se tyto dva charaktery měly dennodenně potýkat na společném pracovišti, asi by se neobešly bez ostrých srážek. Jako přátelé působící na různých pozicích a posléze i v různých oblastech se však mohli vzájemně výborně doplňovat a pomáhat si.

Ilustrace: Jakub Alberione se potkává s kanovníkem Chiesou v albském semináři, autor: Otello Scarpelli.
Alba-rossa-1.jpg
Alba: nový začátek

K definitivnímu rozhodnutí pomohl Jakubovi místní farář, don Giovanni Battista Montersino. Jakuba přece znal již od první třídy základní školy. Znal ho jako vnímavého a rozumného chlapce, kterého vždy přitahovaly víc knihy než dětské hry. Často ho vídal v kostele na mši i v tiché modlitbě. Věděl, že Jakuba zajímaly společenské otázky, problémy církve či misie… Nějaký přechodný zmatek v duši mladého kluka přece nemůže navždy překazit jeho cestu ke kněžství!

Don Giovanni Battista Montersino, farář ve farnosti Cherasco, kam patřila rodina Alberione, byl rodákem z Alby. Jeho farnost sice nepatřila do diecéze Alba, avšak v Albě byl také seminář a don Montersino se osobně znal se zdejším rektorem. Pohovořil si o věci s Jakubovými rodiči, a když souhlasili, zajel do Alby za svým přítelem rektorem a řekl mu o Jakubovi, který byl vyloučen ze semináře v Bra, nicméně jeví jasné známky kněžského povolání i touhu po této cestě. Don Vittore Danusso souhlasil s přijetím studenta z vedlejší diecéze, nicméně stanovil dvě podmínky: 1. Jakub Alberione musí před vstupem do příslušného ročníku složit srovnávací zkoušky. 2. Nový student Jakub Alberione nemá prozatím svolení nosit kleriku jako ostatní studenti. Oblečení klerického oděvu mu bude povoleno až po uplynutí jisté zkušební doby.

Nabídka byla přijata a ve stanovený den Michele zapřáhl krávu, naložil na chudý vozík Jakubovo zavazadlo spolu s nějakými zásobami potravin pro seminární kuchyň a vyrazil se svým synem Jakubem na cestu. Po dobrých třech hodinách dorazili do cíle a zastavili se před bránou semináře v Albě. Na dvoře postávalo několik bohoslovců a hlasitě se bavili. Když uviděli příchozí, jeden ze studentů nahlas poznamenal: „Ha! Tenhle přišel studovat s krávou!“ Takhle vypadalo uvítání v Albě. Peprná poznámka jednoho ze studentů však neznamená, že by seminář v Albě byl nějakou sebránkou drzounů. Naopak, v době Jakubových studií byl jedním z nejlepších seminářů v piemontském regionu. Diecéze Alba mohla být kromě semináře hrdá také na svého pastýře. Diecézní biskup Mons. Francesco Re se vyznačoval obdivuhodnou vzdělaností, opravdovou pastýřskou starostlivostí a otcovskou laskavostí.

Rektor semináře v Albě, don Vittore Danusso, sice nebyl žádný velký intelektuál, ale ani si na něj nehrál. Ve své roli představeného semináře se však řídil zdravým rozumem a dobrým srdcem. Uměl být náročný, ale dokázal také otcovsky odpouštět.

Fotografie: Pohled na město Alba. Název města znamená „východ slunce“, zároveň jeho název tvoří počáteční písmena z italského pojmenování symbolů 4 evangelistů (aquila – orel, leone – lev, bue – býk, angelo – anděl).
seminar-v-Bra-1.gif
Okamžik krize

V minulém putování po stopách Boží milosti v životě našeho zakladatele bl. Jakuba Alberiona jsme se zastavili na počátku jeho školní docházky, kdy na otázku po svém povolání jasně odpověděl: „Budu knězem!“ Takové rozhodnutí nebylo jednoduché ani pro jeho rodiče…

Jen málokteří žáci ze selských rodin pokračovali ve studiu po ukončení čtvrté třídy. Jakub byl zajisté první z rodu Alberione, kdo nastoupil do první třídy gymnázia. Bylo mu tehdy jedenáct let. Otec nebyl synovou touhou po studiu vůbec nadšený. Škola znamenala pro rodinu výdaje navíc a chybějící pár rukou byl při práci na poli také cítit. Nicméně místní farář don Giovanni Mortensino viděl, že touha malého Jakuba Alberione po kněžství není jen pouhým chlapeckým rozmarem. Znal Jakuba jako vnímavého a zbožného chlapce a rozhodl se, že mu pomůže. Cherasco sice patřilo do diecéze Alba, která měla vlastní seminář, avšak v nedalekém Bra se nacházel takzvaný „malý seminář“ sousední turínské diecéze. (Malý seminář byl v podstatě gymnaziální kolejí pro kluky ve věku 11 – 18 let, kteří chtěli posléze pokračovat ve studiu teologie a připravovat se na kněžství. Seminářům zaměřeným bezprostředně na teologická studia a kněžskou formaci se pak říkalo „velké“.) Jeho rektor byl shodou okolností dobrým přítelem dona Montersina, který tudíž mohl zařídit, že byl Jakub Alberione bez problému přijatý. Zápisné činilo 12 lir, měsíční poplatek představoval 20 lir. Z dnešního pohledu směšná částka nebyla pro vícečlennou selskou rodinu vůbec zanedbatelná. Mladý Jakub se chtěl o prostředky na svá studia také přičinit. Proto v čase letních školních prázdnin pečoval o několik včelínů. Mimoto musel samozřejmě pomoci i s prací na poli.

Jakub Alberione patřil mezi ty lepší žáky. Příprava na povinné předměty mu nedělala problém a i mimo povinného studia se velmi rád věnoval četbě. Sporty a společné hry na seminárním dvoře ho naopak moc nepřitahovaly. Druhý, třetí a čtvrtý ročník gymnázia proběhl bez problémů a představení malého semináře mohli rodičům dosvědčit, že jejich oběti vynaložené na synovo studium, nebyly marné…

Co se však s mladým Jakubem stalo v pátém ročníku? Školní rok se začal zcela normálně, jako všechny předchozí, avšak Jakub ho nedokončil. Již 7. dubna 1900, tudíž několik dnů po svých šestnáctých narozeninách, opustil seminář v Bra a vrátil se domů. Později nalezneme v jeho osobním deníku toto: „Byl jsem mladý, kluk, kterého rodiče i sourozenci milovali, představení si vážili a spolužáci obdivovali. Zdálo se mi, že se na mne usmívají ty nejhezčí vyhlídky, moje povaha snila o blaženosti, velikosti a radovala se z lásky, avšak moje myšlenky se často ubíraly ke smrti. Připadala mi sladká a přitažlivá. Miloval jsem ji láskou, jaké jen mladý kluk může být schopen… doufal jsem, že brzo překročím práh věčnosti… Tyhle myšlenky mě nesužovaly, nýbrž utěšovaly. Byly to roky bouřlivé pro mou povahu a osudné pro moje ambice, které tíhly k chvále, k velikosti… A nyní je mi 18… zklamání z toho, že jsem utíkal za přeludy, propast za propastí… ale Boží milost a Maria mě zachránily. A nyní toužím žít… Zdá se mi, že jsem dost silný, abych žil ještě dlouho. Jaké tajemství je lidské srdce…“

Přiložena dobová fotografie ze dvora v semináři v Bra.
Alberione-jako-seminarista_tisk-3.jpg
Budu knězem!

Pokračujeme v putování po stopách Boží milosti v životě zakladatele Paulínské rodiny, bl. Jakuba Alberiona. Tento cyklus je součástí příprav na výročí 100 let od založení Paulínské rodiny (k tomu se váže i tzv. "jubilejní sleva", kterou každého dvacátého dne v měsíci poskytujeme – jako připomínku onoho 20. srpna roku 1914).

***

Piemontský region se mezi ostatními italskými regiony vyznačoval nejnižším podílem negramotnosti. Každá obec měla svou vlastní školu, a i když většina dětí ukončila vzdělání třetí třídou, těch, kdo vůbec neuměly číst a psát, bylo opravdu nemnoho. Také malý Jakub se ve věku šesti let začal seznamovat se školou a paní učitelkou. Byla jí Rosa Cardona, která znala všechny děti z vesnice, a pro všechny obyvatele byla osobností, k níž chovali velkou důvěru. Ještě po více než šedesáti letech na ni don Alberione vzpomínal těmito slovy: „Paní učitelka Cardona byla opravdovou Růží (význam slova v italštině) z Boží zahrady. Byla dobrotivá, pečlivá v plnění svého poslání a velice zbožná… Vždycky prosila Pána, aby se některý z jejích žáků stal knězem.“

O Jakubových školních letech nemáme mnoho záznamů. Zdá se však, že se mezi svými vrstevníky nevyznačoval ani tak výjimečnou inteligencí či skvělou pamětí, jako spíš neobvyklou zralostí a pozorností. Bral školní povinnosti mnohem vážněji než ostatní děti jeho věku. Rád se učil novým věcem a nad sešitem, do kterého prvňáčci s námahou zapisují nejprve čáry, pak smyčky, písmenka, slabiky a posléze celá slova, vydržel trpělivě sedět mnohem déle než jeho spolužáci. Pokud ho někdy paní učitelka musela napomenout, nebylo to proto, že by on sám vyrušoval ostatní, jako spíš proto, že se ho rozčílilo, když ho některý ze spolužáků vyrušil od práce.

V biografických zápiscích (které však psal v 3. osobě) svěřil svým řeholním spolubratřím u příležitosti 40. výročí od založení Společnosti sv. Pavla i tuto příhodu:

„Paní učitelka některým z osmdesáti žáků ve třídě položila otázku, čím by chtěli být, až vyrostou. Z dětí, kterých se zeptala, on byl druhý v pořadí. Na chvilku se zamyslel. Pak pocítil vnitřní světlo a s rozhodností k údivu ostatních žáků odpověděl: „Stanu se knězem.“ Paní učitelka ho povzbuzovala a hodně mu pomáhala. Tohle byl první paprsek jasného světla. Dříve již cítil určitou přitažlivost, avšak pouze nejasně, kdesi na dně duše a bez jakýchkoliv praktických důsledků. Od tohoto dne mu spolužáci a někdy i sourozenci začali říkat „kněz“ – někdy proto, aby si z něj dělali legraci, jindy proto, aby mu připomněli jeho povinnosti.“

Takové prohlášení malého školáka však vzbudilo u spolužáků i u členů rodiny nejenom údiv, ale také jisté pobouření. Podobná ambice byla totiž téměř neslučitelná s životní situací kluka z chudé rolnické rodiny. Pro běžnou selskou rodinu představovaly výdaje na teologická studia jednoho ze synů položku, kterou mohl rodinný rozpočet unést pouze za značných obětí ostatních členů rodiny a za pomoci bohatších příbuzných či jiných dobrodinců.

Jeho touha stát se knězem vydržela. Ale… o tom, že ani u svatých lidí není vše od počátku přímo nalinkováno, se dovíme v dalších dílech v prvních měsících roku 2013.

Na snímku malý Jakub už jako student malého semináře v Bra.
Kubíku svit!.jpg
Kubíku, sviť!

Pokračujeme v putování po stopách Boží milosti v životě zakladatele Paulínské rodiny, bl. Jakuba Alberiona. Tento cyklus je součástí příprav na výročí 100 let od založení Paulínské rodiny (k tomu se váže i tzv. "jubilejní sleva", kterou každého dvacátého dne v měsíci poskytujeme – jako připomínku onoho 20. srpna roku 1914).

***

25. února 1887 se rodina Alberione zaradovala z narození první dcerky, která dostala jméno Margherita. K velkému zármutku všech však záhy zemřela. Bylo jí pouze osmnáct měsíců. Zvlášť velkou bolestí bylo toto úmrtí pro matku. Byla totiž sama na celou domácnost s manželem a čtyřmi syny. Když však se smutkem ukládala do rakve tělíčko malé Margherity, věděla již, že brzy se stane opět matkou. Bude jí dopřána alespoň jedna dcerka? Nikoliv. Dalším dítětem v rodině Alberione byl malý Tomáš. Novorozeně bylo sice opět mužského pohlaví, k matčině radosti však konečně nebyly důvody k obavám o jeho život.

Konkrétnějších epizod z dětství Jakuba Alberiona mnoho neznáme. Na základě jeho vlastních vzpomínek však byly zaznamenány alespoň dvě. Ta první z nich je doložena i na poutním místě Madonna dei Fiori (Květná Madona) v městečku Bra. Mezi četnými děkovnými tabulkami a obrazy věnovanými „ex voto“ je i jménem rodiny Alberione podepsaný obrázek zachycující chlapečka, který se nešťastnou náhodou dostal do cesty kravskému spřežení a hrozí mu, že pod koly vozu přijde o život. Malému Jakubovi mohly být asi tak 3–4 roky, když se to stalo. Okamžik byl tak rychlý, že když máma Terezie Rosa spatřila malého Jakuba pod koly vozu, nemohla už udělat zhola nic. V té nešťastné chvíli pouze s důvěrou zvolala k Panně Marii s prosbou o pomoc. Když vůz odrachotil dál, k jejímu překvapení plačící chlapeček seděl na cestě sice nesmírně vystrašený, avšak bez jediného škrábance.

Druhé vyprávění nás přenese do chladného podzimu, kdy se práce na poli leckdy protáhly až do pozdních večerních hodin. V takových případech se pracovalo za světla petrolejové lucerničky, kterou před pracujícími muži obvykle drželo nejmladší dítě. Také malému Jakubovi nezřídka připadl tento úkol. Blikotající lucernička dokáže osvítit leda tak pár metrů kolem sebe, a tak musí být Jakub pozorný a pokaždé včas postoupit dál, aby muži s motykami v rukou na svou práci viděli. Malé dítě však už takhle pozdě nemá dost sil, stává se mu tedy, že se únavou zapotácí a otočí se s lucerničkou na špatnou stranu. V těch chvílích se rychle ozve máma, a aby předešla mnohem drsnějším napomenutím, zavolá na malého Jakuba: „Giacu, fa ciair!“ („Kubíku, sviť!“) Toto obyčejné zvolání v místním piemontském dialektu pak v průběhu let nabylo ještě mnohem hlubšího významu. Jakub Alberione jakožto zakladatel řeholních společenství, která svým apoštolátem skrze sdělovací prostředky usilují o to, aby ve všech oblastech lidského života zazářilo světlo evangelia, opravdu poslechl matčino napomenutí. Jeho život představuje světlo, které je mnohem zářivější než blikotavý plamínek petrolejové lucerničky.

***

Za necelý týden si připomeneme "nebeské narozeniny" bl. Alberiona. Při loňském výročí jsme zveřejnili tento příspěvěk: http://paulinky.cz/clanky/Dve-vyroci-v-Paulinske-rodine.html
Běžné povinnosti.jpg
Běžné povinnosti

Náš cyklus ze života bl. Jakuba Alberiona pokračuje... úplně obyčejnými denními povinostmi. Svatí se totiž rodí do obyčejných rodin.

Když malý Jakub rostl, byl poněkud jiný než jeho starší sourozenci. Byl mnohem hubenější, slaboučký a také mnohem tišší než ostatní děti jeho věku. Maminka mu musela věnovat více své péče než svým starším synům. A tak měla snad i o to víc příležitostí k tomu, aby mu vyprávěla o dobrém Bohu, kterého sice nevidíme a neslyšíme, ale přece můžeme vnímat jeho láskyplnou péči. Ano, právě tato prostá, avšak hluboce věřící a praktickou moudrostí obdařená selská žena, byla tou, která budoucímu zakladateli velké Paulínské rodiny vštěpovala pravdy o Bohu a o dobrém životě podle jeho vůle. Avšak paradoxně, právě tohoto svého syna, který měl v budoucnosti jakožto kněz nejen trávit dlouhé hodiny v kostele, ale také postavit několik velkých chrámů, mohla do kostela brávat ještě méně než ostatní své děti. Malý Jakub tudíž kvůli své fyzické slabosti často v kostele omdlíval. Maminka s ním proto při bohoslužbách zůstávala u vchodu kostela, aby v případě jeho náhlé slabosti s ním mohla vyjít na čerstvý vzduch a posílit ho kouskem chleba, který pro jistotu nosila s sebou.

Starostlivost mámy Terezie Rosy však nezůstávala neopětována. Naopak, malý Jakub již od nejútlejšího věku rád pozorně naslouchal slovům své maminky a svými zvídavými otázkami reagoval na to, co mu vyprávěla. A tato schopnost pozorného naslouchání a otevřenost všemu novému mu zůstala na celý život. K těm delším rozhovorům byl samozřejmě čas zejména v zimě, kdy počasí neumožňovalo práci venku, a proto rodina trávila hodně času společně. V létě byl naopak téměř všechen jejich čas pohlcen prací na poli.

Otec se ráno probouzel jako první a hlasitě zavolal na děti, aby se probudily. Než děti vstaly, on už šel do stáje hodit hrst sena zvířatům, kterých bylo také potřeba při práci na poli. Zatímco zvířata přežvykovala, otec šel nabrat vodu, aby je napojil, a pak se stáhl do koutka, kde se pomodlil svou ranní modlitbu. Děti se modlily v kuchyni spolu s matkou. Pak těm, které šly do školy, zkontrolovala úkoly. Ti nejmenší kluci v ranním šeru ještě ospale poklimbávali a s nadějí vyhlíželi, zda nebude nebe třeba zataženo k dešti. To by se nevstávalo ráno tak brzy a mohli by si odpočinout o něco víc. Pak otec a starší synové odešli na pole. Pokud pracovali poblíž domu, v čas oběda je matka zavolala k jídlu. Jinak jim jídlo odnesla sama. Rodina se pak večer opět shromáždila ke společné večeři.

V neděli a ve sváteční dny chodila maminka na první ranní mši, která se slavila velmi brzy. Muži pak obvykle chodili na takzvanou „velkou mši“ v jedenáct hodin. Všichni se oblékli do těch nejlepších šatů a obuli si ty nejlepší boty, které již večer předtím jeden ze synů všem důkladně naleštil. Neděle byla také dnem, kdy si tatínek doplnil zásoby tabáku. Obyčejně koupil také sůl a někdy i trochu rybího masa. Mladší děti se pak v neděli odpoledne těšily na hry na návsi.
U kolébky.JPG
U kolébky

I když prázdniny leckomu již skončily, je právě září tím nejvhodnějším časem k cestám po piemontském kraji vinic, oříškových sadů. V srpnu jsme slíbily společnou cestu po stopách Boží milosti v životě našeho zakladatele bl. Jakuba Alberiona.

Pokud i dnes zavítáme do okolí nevelkého městečka Cuneo v piemontském regionu severní Itálie, překvapí nás obdivuhodný počet kostelíků a kapliček. Téměř každá nevelká skupinka rolnických domů si v průběhu staletí postavila na kraji cesty vlastní kapličku zasvěcenou Matce Boží nebo některému ze svatých. I tato skutečnost dosvědčuje, že piemontský lid se vyznačoval zbožností a žitou vírou. Dalšími z hlavních charakteristik Piemonťanů na sklonku 19. stol. byly pracovitost a houževnatost. Tuhá piemontská zima spolu s častými přírodními pohromami, jako byly například silné mrazy v pozdním jaře či krupobití uprostřed léta, znamenaly, že celé léto tvrdé práce na poli je základní podmínkou k přežití. Kdo se této zákonitosti nepodřídil, sám se odsoudil k žebrácké holi a k soucitu (nebo snad i posměchu) ostatních.

Základní pravidlo platné pro každého člena rodiny, který již uměl chodit a mluvit, bylo tedy v každém domě stejné: vydělávat si na chléb prací vlastních rukou. Stejně tomu bylo i v rodině Michaela Alberiona a Terezie Rozy Allocco. Michele Alberione byl námezdním rolníkem a se svou manželkou a třemi syny ve věku osm, šest a tři roky obýval skromnou místnost v jedné ze selských usedlostí poblíž vesnice San Lorenzo di Fossano. Práce na poli majitele odměňovaná naturáliemi a bydlením nebyla pro již pětičlennou rodinu s malými dětmi žádným lukrativním zdrojem příjmů. Skrovným obchodem s vlastní drůbeží se vždy snažili o něco vylepšit rodinný rozpočet, avšak sen pracovat na vlastním – jakkoliv malém – pozemku byl pořád v nedohlednu.

Do této chudoby, ale zároveň i odevzdanosti do Boží prozřetelnosti, se manželům Michaelovi a Terezii Rose 4. dubna 1884 narodil další syn Jakub. Malý Jakub však nebyl pouze roztomile maličký jako všechna novorozená miminka. Útlé tělíčko tohoto novorozeněte vzbuzovalo velké obavy, že děťátko vůbec nebude schopno života. Křest dítěte z chudé rodiny by beztak nebyl doprovázen velkolepými oslavami za účasti širokého příbuzenstva, a tak se již následujícího dne (v sobotu před Květnou nedělí) pouze za přítomnosti tatínka, kmotry a místního kněze malý Jakub v kostele svatého Vavřince křtem zrodil pro nový život v Kristu. Jméno Jakub dostal po svém kmotrovi – strýci z otcovy strany, který se však na urychlený křest nestihl dostavit. Zastoupil ho proto křtící kněz. Po návratu domů tatínka a kmotru samozřejmě nečekala žádná velkolepá rodinná oslava. Maminka ještě oslabená porodem již netrpělivě čekala na své dítě, o jehož chatrné zdraví se pak měla obávat po celé jeho dětství. Oběd, snad jen o něco málo vydatnější než v jiné dny, byl možná obohacen o láhev piemontského vína, které otec rodiny schovával právě pro tuto příležitost. A možná právě v těchto chvílích sdělil svým nejbližším plán, který již po jistou dobu uchovával ve svém srdci.

Kousek země, který je nyní živí, je příliš malý pro šestičlennou rodinu a dva nejstarší kluci už jistě mohou na poli výrazně pomoci. Na svatého Martina, kdy se majitelé obvykle vyrovnávají se svými námezdními dělníky, se rodina Alberione přestěhuje jinam. Poblíž vesnice jménem Cherasco (asi 20 kilometrů odtud) si pronajmou větší kus pole a budou mít k dispozici víc než jen jednu jedinou přízemní místnost vedle stáje.

Cherasco – to bude další místo, které navštívíme, ale až v říjnu…
Notte di luce - Světelná Noc

La "Notte di luce"

«La notte che divise il secolo scorso dal corrente (è la notte fra il 31.12.1900 e il 1°.1.1901) fu decisiva per la specifica missione e spirito particolare in cui sarebbe nato vissuto il futuro Apostolato. Si fece l’adorazione solenne e continuata in Duomo (Alba), dopo la Messa solenne di mezzanotte, innanzi a Gesù esposto...»

Dipinto di Scarpelli

«Una particolare luce venne dall’Ostia santa, maggior comprensione dell’invito di Gesù “venite ad me omnes” (“Venite a me, voi tutti”, Mt 11,28. La scritta era incisa sulla porticina del tabernacolo davanti al quale avvenne l’adorazione.)

L’Eucaristia, il Vangelo, il Papa, il nuovo secolo, i mezzi nuovi..., la necessità di una nuova schiera di apostoli gli si fissarono così nella mente e nel cuore, che poi ne dominarono sempre i pensieri, la preghiera, il lavoro interiore, le aspirazioni. Si sentì obbligato a servire la Chiesa, gli uomini del nuovo secolo e operare con altri, in organizzazione.»

Beato Giacomo Alberione

Abundantes Divitiae - Storia carismatica della Famiglia Paolina

Převzato z http://www.pastorelle.org/
Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.  Jan  3:16
Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Jan 3:16
Sestavuji aktuální kalendář ...


10897970_10205685351523096_9040590335538358571_n.jpg
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one